Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) na jaře 2020 uvedla na trh nový produkt — nástroj pro přípravu digitálních důkazů pod názvem “WIPO PROOF”. O co jde a k čemu je nástroj dobrý?
O co jde?
Pro účely posouzení toho, k čemu je WIPO PROOF dobrý, je třeba nejprve identifikovat, o co se vlastně po technické (ale i právní) stránce jedná. WIPO uvádí, že jde o šifrovaný záznam DNA digitálního souboru a datovaný důkaz existence opatřený časovým razítkem v okamžiku vzniku.
„Šifrovaný záznam digitálního otisku souboru a datovaný důkaz existence opatřený časovým razítkem v okamžiku vzniku.“
WIPO sice v popiscích jasně uvádí, že jde o digitální důkaz toho, že soubor existoval v určitém čase (tedy v čase vytvoření tokenu — onoho digitálního důkazu), nicméně z dalších velmi ambiciózních popisků produktu by se mohlo zdát, že jde opravdu o mocný nástroj, dokonce snad schopný poskytnout jakýsi důkaz o autorství díla. Takové závěry jsou nicméně velmi zavádějící a minimálně ze strany laické veřejnosti by snadno mohlo dojít k nabytí mylné představy, že WIPO PROOF jim zajistí důkaz o jejich autorství ve vztahu k dílu chráněném právem duševního vlastnictví.
Nic takového ale WIPO PROOF nezajišťuje. WIPO PROOF pouze umožňuje vytvořit z libovolného datového souboru pomocí hash funkce (SHA-256) jeho digitální otisk, tzv. digest. Jde o jednosměrný a nevratný proces, z takto získaného digestu proto nelze původní soubor získat zpět. Digest nicméně obsahuje veškeré informace o původním souboru. Pokud bude původní soubor jakýmkoli způsobem změněn a pomocí hash funkce znovu vytvořen nový digest, tento se bude od digestu původního souboru lišit. Porovnáním digestu dvou souborů lze tedy ověřit, zda se jedná o stejný soubor, nebo zda došlo k jeho modifikaci aniž by bylo třeba zkoumat nebo dokonce znát obsah těchto souborů.
Digest digitálního souboru je následně opatřen časovým razítkem, které má zajistit, že v digitálním tokenu bude zaznamenán přesný čas, kdy došlo k jeho vytvoření. Nakonec dojde využitím asymetrické kryptografie založené na systému veřejného a soukromého klíče (PKI) k zašifrování a podpisu digestu opatřeného časovým razítkem soukromým klíčem WIPO a opatření tokenu certifikátem WIPO, který má zajistit důvěryhodnost (to, že veřejný klíč, díky kterému je možné šifrovaný soubor rozklíčovat patří WIPO a tedy, že k jeho zašifrování byl použitý soukromý klíč, který patří rovněž WIPO).
WIPO PROOF proto není ve své podstatě ničím jiným než elektronickým podpisem původního dokumentu, vytvořeným a zaštítěným autoritou WIPO. Na webových stránkách WIPO PROOF nicméně není uvedeno nic o certifikátu, který WIPO používá, zejména to, zda se jedná o kvalifikovaný certifikát vydaný kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru ve smyslu nařízení eIDAS. Pokud ne, pak podle mého názoru takový certifikát nezaručuje o nic vyšší úroveň důvěry než certifikát, který si pro účely elektronického podepisování může vygenerovat každý jednotlivec sám. Předpokládám, že certifikát WIPO byl vydaný nějakou interní certifikační autoritou a obsahuje potřebné identifikační údaje, nicméně z pohledu platné unijní legislativy se token postavený na takovém certifikátu neliší od stejného výstupu postaveného na certifikátu, který si pro obdobné účely mohu vytvořit sám.
K čemu je WIPO Proof?
Samotný přínos WIPO PROOF má být v tom, že po jeho vytvoření je možné ověřit, zda libovolný soubor odpovídá souboru, ze kterého byl token v daném čase vytvořen. Tak například, pokud jako autor vytvořím hudební či literární dílo, které zaznamenám do digitálního souboru (rukopis, notový zápis atd.), mohu z něj vytvořit WIPO PROOF, tzn. důkaz o tom, že konkrétní datový soubor, který obsahuje mé zaznamenané hudební či literární dílo existoval v daném čase. Následně je díky WIPO PROOF možné ověřit, zda jakýkoliv digitální soubor odpovídá souboru, ze kterého byl WIPO PROOF vytvořen (po technické stránce se tak děje porovnáním digestu z testovaného souboru a digestu zašifrovaného v tokenu), a tedy zda tento soubor skutečně existoval v době, kdy byl vytvořen WIPO PROOF.
WIPO PROOF ale nenese žádný důkaz o obsahu původního souboru ani o osobě toho, kdo jej vytvořil. Z předloženého tokenu proto nelze dovodit ani zjistit, kdy např. autorské dílo zachycené v datovém souboru, ze kterého byl pořízen WIPO PROOF, skutečně vzniklo. Zda vzniklo okamžik před vytvořením WIPO PROOF nebo snad celé týdny, měsíce či dokonce roky před pořízením tokenu. Užívání WIPO PROOF jako nástroje má proto podle mě význam snad jen v momentě bezprostředně následujícím po vytvoření konkrétního díla, resp. obsahu, jehož existenci chceme v konkrétním čase osvědčit, a to jen pokud máme jistotu, že neexistuje žádná starší verze nebo kopie totožného souboru či jiného souboru se stejným obsahem.
Jako důkaz autorství může WIPO PROOF sloužit velice těžko už jen kvůli tomu, že jej může z jakéhokoliv digitálního souboru vytvořit kdokoliv, kdo má k takovému souboru přístup, a to bez ohledu na to, zda je autorem obsahu. WIPO PROOF by snad mohl pro takové účely posloužit nepřímo, kdy jej autor ve sporu proti třetí osobě předloží jako důkaz, že soubor obsahující sporný obsah, ze kterého byl WIPO PROOF vytvořen, existoval dříve, než tvrdí protistrana. V takovém případě nicméně bude stejně třeba prokázat, že autor byl skutečně osobou, která vytvořila nejen WIPO PROOF, ale i sporný obsah. Důkazní pozice autora tak nebude žádným zásadním způsobem zlepšena. V tomto bodě by mohlo pomoci, kdyby WIPO umožňovalo pro vytvoření tokenu využít kvalifikovaný certifikát osoby, která jej pořizuje, aby WIPO PROOF nebyl zcela anonymní.
S ohledem na výše uvedené se nabízí otázka, zda WIPO PROOF jako nástroj se vším, co (ne)umí stojí za cenu 20 CHF / kus, za kterou jej WIPO v současné době nabízí. Nepopírám, že své využití tento nástroj pravděpodobně má (nabízí se např. oblast dokumentace porušení práv duševního vlastnictví na internetu — rád bych viděl, jak podobné nástroje nahradí dosud využívané notářské zápisy), ale cena mi přijde přemrštěná, a to nemluvě o “prémiovém certifikátu”, který WIPO nabízí jako doplněk k WIPO PROOF za dalších 20 CHF / kus, a který je podle mého názoru zcela zbytečný. WIPO zkrátka prodává “značku” a zdánlivou známku důvěryhodnosti pro nástroj, který je ve své podstatě jen navoněným časovým razítkem.
